ROXANA

Malcor držel mou ruku pevně ve své, zatímco jsme se vraceli na nádvoří. Kráčel s úsměvem, s úsměvem, díky němuž jsem si připadala, jako bych se vznášela ve snu.

Nespravedlivě krásný úsměv. Jeho rubínově rudé oči mě koutkem sledovaly, naplněné nevysvětlitelným teplem. „Je ti to nepříjemné, Roxano?“ zeptal se a jeho hluboký hlas mi rezonoval v uších. „Pokud chceš, můžu tě pustit.“

Ucítila jse