Zira hleděla na své dítě, neodpověděla Lyanně hned, místo toho ji požádala, aby se s ní prošla.

„Nechci chodit. Jsem unavená.“ Lyanna se posadila na lavičku ve stínu stromu. Vzpomínala, jak zde sedávala a opakovala si všechno, co ji luna Rowena naučila.

Ty dny si pamatovala velmi dobře, jako své boty. Ten pocit byl stále čerstvý.

Zira, vida ji v tomto rozpoložení, neměla jinou možnost než se k ní