Přešla k sestře a podívala se na ni. Vivienniny světle blonďaté vlasy jí lemovaly hlavu; nikdo jí nemusel říkat, že jí je matka čas od času učesala, jen aby se ujistila, že její dcera stále žije.

„Já taky, Kali. Taky jsem se hrozně bála... Pořád se bojím,“ dodala, „ale už je mi líp. Bylo to k uzoufání děsivé čekat tady se srdcem v krku, protože jsem nechtěla, aby přišli a řekli mi, že moje dcera z