Dlouhou chvíli jsem čekala před Killianovými dveřmi. Copak neslyšel moje klepání? Nebyl snad doma?

Ne, za dveřmi jsem slyšela šramot a tlumené hlasy. Rozhodně tam byl.

Zaklepala jsem znovu, hlasitěji.

Kroky se přiblížily a dveře se konečně otevřely.

„Killiane, musím ti říct… ty…“ Slova mi odumřela na jazyku, když jsem ho uviděla.

Měl na sobě jen tenké bílé tílko obepínající jeho hruď. Kromě ramíne