Následující noc jsme s Killianem stáli před Reidovými kolejemi, připraveni vplížit se dovnitř.

„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ zeptal se mě Killian. „Vypadáš, že se ti každou chvíli udělá špatně.“

Pro mě to nebyla ani tak otázka toho, jestli chci, ale spíš toho, že musím. Pro Isolde. Pro sebe.

„Budu v pořádku,“ řekla jsem.

Upřeně mě pozoroval, jako by hledal jakoukoli známku lži. Ale nelhala j