Isolda měla oči červené od pláče. Pod paží svírala celou krabici kapesníků a v rukou jich měla několik zmuchlaných.

Když ji Reid uviděl, odhodil megafon stranou, přispěchal k ní a padl před ní na kolena.

„Isoldo,“ řekl a prosil ji. „Moc se omlouvám za to, jak jsem se k tobě choval. Za věci, které jsem dopustil. Měl jsem tam být. Měl jsem být lepší.“

Nahlas vzlykal. Isolda k němu naklonila krabici