Lucchese

Čekám na Zela v jeho pracovně už půl hodiny, když se konečně rozhodne poctít mě svou přítomností.

„Omlouvám se za zpoždění,“ řekne a přitom si upravuje manžety košile. Vlasy má rozcuchané a rty rudé. Obejde stůl a s povzdechem se posadí do křesla. „Nemáš tušení, jak těžké je pro mě vylézt z postele. Ta ženská mi úplně vymetla mozek,“ zamumlá, nejspíš spíš pro sebe než pro mě.

Stisknu rty