Giana a Maxen seděli tiše ve svém pokoji, drobné ruce sepjaté pod bradou a upřeně hleděli do prázdna před sebou. Tento klid byl jen tichem před bouří.

„Kam dali tatínka?“ zamumlala Giana zamyšleně a v hlase jí zněly obavy.

„Slyšel jsem mámu, jak o tom mluví se strýčkem Alaricem, ale ten nic neřekl,“ zamumlal Maxen a frustrovaně svraštil obočí.

„Hm, oni si myslí, že mohou našeho otce držet jako věz