„Doufám, že jsi nezapomněla můj hlas,“ promluvila do telefonu Safiyina nevlastní matka Emmeline a její slova prořízla ticho, které Safiyu obklopovalo.

„Samozřejmě, paní. Jak bych mohla zapomenout váš hlas?“ V Safiyině hlase zazněl nádech formálnosti, připomínka odtažitého vztahu, který s Emmeline sdílela od dětství. Safiya ji nikdy nesměla oslovovat „matko“ a „paní“ se stalo vyhrazeným výrazem úct