„To nemyslíš vážně, že ne?“ vyštěkla jsem a podrážděně přimhouřila oči.

Zorien mě chvíli pozoroval se zmateným výrazem, než mu to došlo.

„Proč bych tu nemohl spát? Je to moje postel,“ oplatil mi klidným, ale pevným tónem.

Nevěřícně jsem na něj zamrkala, když přešel na druhou stranu postele, posadil se a natáhl své dlouhé nohy. Opřel se a s ležérní lehkostí si upravil polštáře.

„Ale… ale říkal jsi,