Veškeré stopy po spánku se vytratily, když jsem si ho podezřívavě změřila pohledem. Zaváhal, z jeho výrazu bylo jasné, že nečekal, že ho tu nachytám.

Když jsem vycítila, že chce projít kolem mě a vyhnout se nevyřčeným otázkám v mých očích, rychle jsem vstala ze židle a spěchala k němu.

„Otče?!“ vyhrkla jsem omylem a on svraštil obočí a zmateně se na mě podíval. „Totiž, Alfo Alariku,“ opravila jsem