Z POHLEDU AVY MORENOVÉ

Šla jsem ke svému autu, mé kroky byly pomalé, mysl těžší než tělo. Taťka P stál ve dveřích a sledoval mě. Mírně jsem se uklonila na znamení úcty, jak jsem to dělala vždycky už od malička. Odmával mi, ale něco na tom, jak to udělal, působilo jinak — nuceně, odtažitě.

Zasedla jsem za volant a třesavě vydechla, pevně svírajíc volant. Těsně předtím, než jsem chtěla nastartovat m