Adeline seděla na lavičce celou věčnost, dost dlouho na to, aby obloha ztmavla a pouliční lampy se jedna po druhé rozsvítily.

Měkké žluté světlo na ni dopadalo, zatímco tam nehybně seděla s nepřítomným a prázdným pohledem. Auta projížděla kolem, vítr, který za sebou nechávala, jí čechral vlasy a odrážel chaos jejího vlastního života.

Nedaleko odtud stál ve stínech Callum a mlčky ji pozoroval. Srdc