Griffinovi vypověděly nohy službu a on s těžkým žuchnutím klesl koleny do blátivé země. Ten zvuk zanikl v hřmění nad jeho hlavou.

Vítr kvílel a vrhal na něj těžké kapky deště jako drobné pěsti, z nichž každá ho pálila na kůži. Fyzická bolest však nebyla nic ve srovnání s trýzní v jeho nitru.

Po tváři mu stékal déšť a mísil se se slzami, až nebylo poznat, kde končí jedno a začíná druhé. Jeho výkřik