Sedím na sedadle spolujezdce v Romanově autě a nemůžu se dočkat, až budu doma a lehnu si do postele. Bylo to tu hrozně trapné; pořád jsem se vrtěla a poposedávala. Jsem celá nesvá, nervy mám na pochodu. Chci si nalhat, že to nemá nic společného s tím zelenookým klukem vedle mě. Posledních pár hodin mi neschází z mysli a dělá mě to úzkostnou.

Jeho včerejší přiznání mě úplně vyvedlo z míry; jen jsem