„Vivi!“

Vzhlédnu, když se ke mně Hana vyřítí v momentě, kdy vstoupím do kavárny. Obemkne mě pažemi a na vteřinu mě obejme, než se mi podaří ji od sebe odtlačit.

„Můžeš toho nechat?“ řekla jsem a ustoupila o krok, přemýšlejíc, proč je najednou tak přátelská.

V očích jí kmitne zmatek. „Vivi… Nemůžeš se na mě přece pořád zlobit.“

Projdu kolem ní a posadím se, aniž bych se obtěžovala sledovat, zda mě