Pohled Romana.

Sledoval jsem Vivi, jak vzhlíží k řetězům jemných světýlek, která se táhla po celém stropě restaurace a ozařovala hosty u večeře měkkým přísvitem. Na tváři jí hrál ten krásný úsměv, který jsem tak miloval.

„Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, jak je to tu krásné,“ řekla tiše.

„To ano. Už jsem tu ale hrozně dlouho nebyl. Naposledy s mámou a tátou, než jsme se vzali, na výročí jejich