VIVI

Než mi ve výhledu zabránila jeho silueta, uvědomila jsem si dusot těžkých kroků. Jeho ruka mě jemně uchopila za bradu a naklonila mi tvář vzhůru, aby si mě mohl lépe prohlédnout.

Stále jsem ze sebe nedokázala vypravit ani slovo, když se Romanova tvář zaostřila, ale projel mnou záblesk úlevy. Jak z toho, že ho zase vidím, tak z toho, jak jeho postava zakrývala můj pohled na doktorku Blackwoodo