Jak dál blábolí, můj hněv prudce stoupá. „Mýlíš se ohledně mé matky, ohledně mě i ohledně této smečky.“ „Nemýlím. Řekni mi, dítě, respektují tě? Ne. Bojí se tvého hněvu? Ne. Víš proč?“

Otočím se a zamířím ke dveřím. Jeho smích je jako nehty na tabuli. Dojdu ke dveřím, pomalu je zavřu a zamknu. „Mluv, nebo se ta lahvička možná vylije na plátno.“ Zamračím se na něj. Jeho zlomyslný úsměv skoro září.