Lorenzo občas hodil pohled na ženu sedící vedle něj. Hlavu měla vystrčenou z okna, vítr jí rozfoukával pramínky vlasů do tváře a ona se smála na celé kolo naprostému ničemu.

Neměl by na ni tak civět, ale nevinnost, která jí vyzařovala z tváře, jako by volala k jeho temnotě. Žasl nad tím, jak ho tato žena pohltila, přestože si nesčetněkrát opakoval, že s ní nechce mít absolutně nic společného.

„Kam