Letní noci ve Ferndale byly nesnesitelně horké, vzduch jako by plál a vyvolával neklidnou úzkost.

Kaelie Ashcroftová po večerním vyučování jako vždy počkala, až většina jejích spolužáků odejde, a pak se na kole vydala domů. Jela zapadlou uličkou, zkratkou, která jí i přes svou opuštěnost ušetřila víc než dvacet minut cesty.

Než však stačila z uličky vyjet, její citlivý nos zachytil zřetelný, pronikavý pach krve.

Tento pach jí nebyl cizí. Zatímco jiná dospívající lykanka by možná zpanikařila a utekla, Kaelie klidně šlapala do pedálů dál.

Skutečně, o pět minut později narazila hluboko v uličce na lítý boj.

Před ní skupina nejméně tuctu mohutných, svalnatých lykanů, z nichž vyzařovala nefalšovaná divokost, obklíčila jediného muže s neobyčejným charismatem.

Tito lykani se zatnutými svaly a očima planoucíma zuřivostí hluboce vrčeli a jejich vyceněné tesáky ozařoval svit měsíce.

Muž, kterého obklíčili, byl zbrocený krví, ale stále udatně odrážel jejich útoky.

Kaelie však poznala, že je těžce zraněný – dlouho už nevydrží.

No, to je ale mrzutost.

Kaelie balancovala jednou nohou na zemi a druhou na pedálu kola, jednu ruku měla v kapse uniformy a druhou lehce opřenou o řídítka. Pak ostře hvízdla, čímž upoutala pozornost všech přítomných.

Ten zvuk přiměl obě strany, aby se zastavily a podívaly se jejím směrem.

Díky tomu Kaelie jasně viděla, kdo je onen zraněný muž.

Byl to Killian Vandermere, alfa smečky Umbra-Veil, nejmocnější lykanské smečky na kontinentu Monterra.

Smečka Umbra-Veil však sídlila v Noverii – co dělal Killian, jejich alfa, v tak zapadlém místě, jako je Ferndale?

„Jestli nechceš zemřít, okamžitě zmiz!“ vyštěkl vůdce lykanů a očividně ji považoval za neprobuzenou dospívající lykanku.

Kaelie se zamračila, v očích jí blesklo podráždění.

„Blokujete mi cestu,“ řekla stroze.

„Chceš snad umřít?“ vyštěkl vůdce, kterému docházela trpělivost. Čekali na ideální příležitost, kdy budou moci na Killiana zaútočit, až bude sám.

Otrávený a neschopný proměnit se ve svou vlčí podobu byl Killian zranitelný. Byla to jejich nejlepší šance ho zabít a nemohli si dovolit žádné vyrušování.

Na ostrý pokyn jejich vůdce se dva z lykanů okamžitě vydali ke Kaelie.

Než k ní však stačili dojít, Kaelie položila druhou nohu na pedál a vyrazila přímo proti smečce, řítíc se na ně bezhlavou rychlostí.

Během jediné sekundy narazila kolem do jednoho z lykanů a srazila ho k zemi.

Kaelie využila hybnosti, vymrštila se ze sedla, udělala ve vzduchu salto a dopadla oběma nohama přímo do obličeje dalšího lykana.

Vůdce zavrčel, když viděl, jak ta dívka napadá jeho muže.

„Zabijte oba!“ vyštěkl. Docházel jim čas. Pokud dorazí posily smečky Umbra-Veil, navždy ztratí šanci Killiana zlikvidovat.

Killian, ač se sotva držel při vědomí, se přinutil vzchopit. Byl alfou smečky Umbra-Veil; nemohl si dovolit tady zemřít.

Kaelie neplánovala se tu zdržovat. Chtěla těm lykanům jen dát lekci a odjet.

Když však projížděla kolem Killiana, její pohled se nechtěně střetl s jeho.

Najednou se jí srdce nekontrolovaně rozbušilo.

V tu samou chvíli, kdy se Killianovy oči setkaly s jejími, se mu v hrudi vznítil intenzivní, žhavý pocit, který se rozšířil jako požár.

Měl pocit, jako by každá buňka v jeho těle vzplála a naplnila ho novou silou a vášní. Už neviděl ani neslyšel nic jiného – jeho svět se zúžil jen na ni.

„Družka...“ zamumlal a to slovo mu vyklouzlo ze rtů jako z instinktu.