Nyxine:

Pár měsíců… v „Pekle“!

Netrvalo mi dlouho najít vstup do „Ztracené domény vyvern“. Byla jsem celá bez sebe, že se konečně budu moct vrátit ke svým druhům a nárokovat si naše právoplatné místo mezi vlastním druhem.

Vstup tvořila vysoká hora s plochým vrcholem, rozštěpená, jako by do ní Thor udeřil svým „Stormbreakerem“ silou mocné pěsti, a přes mrazivé štíty odlehlých kanadských ostrovů se prostíral majestátní závoj.

Jak hluboce jsem se mýlila.

Velký, karmínově červený drak s černými sférami místo očí prorazil bariéru v momentě, kdy jsem byla dost blízko na to, aby se aktivovala. Jeho zuby, ostré jako smrtící břitvy, mi rozdrásaly křídlo a s hromovým třeskem ledové suti a kamení mě srazily k zemi.

Z nárazu jsem byla celá omámená, když se ke mně přiblížil urostlý, majestátní muž s dlouhými, rovnými blonďatými vlasy a chladnýma šedýma očima, s postavou připomínající nákladní vlak.

„No, na tebe je ale ‚radost pohledět‘.“ Temně se zasmál a ladně si klekl, zatímco mu jeho dlouhé blonďaté kadeře splývaly přes jeho mužství.

„Díky bohům!“ v duchu jsem jásala, zatímco se mé tělo pomalu transformovalo zpět do mé drobné, křivkami obdařené podoby a já těžce oddechovala v prachu.

Povytáhl obočí se zlověstným úšklebkem a jeho velké, svalnaté paže si mě přehodily přes rameno. Mlžný opar kolem nás temně vířil s podivným pocitem brnění, jak jsme překračovali jakousi neviditelnou bariéru.

Na nebi se těžce valila temná mračna a proměňovala kdysi majestátní les v ponurou, chladnou krajinu.

„Nefritová strážkyně. Hah.“ Muž promluvil temným hlasem a jeho hrozivý smích mi temně vibroval proti mému bezvládnému tělu, až se mi do mysli začal vkrádat těžký děs.

Protočila jsem oči nad arogancí toho muže, když moje tělo prudce škublo pod jeho dotekem a já ucítila, jak mi tělem projela prudká vlna elektřiny.

Moje zmatené vědomí se propadlo do temnoty.

Kap… klap… kap… „Dobré ráno, žaláři,“ zasténala jsem v duchu, když se mé tělo s bolestí probralo k životu, pokryté modřinami, tržnými ranami a zaschlou, lepkavou krví. Otevřela jsem oteklé oči do téže pochmurné, hnilobně zapáchající cely, které jsem posledních pár měsíců říkala „Peklo“.

Svěsila jsem hlavu mezi kolena, zatímco se chodbou žaláře ozývalo duté cupitání malých tlapek.

„Nyxine, jsi vzhůru?“ ozval se mi v hlavě jemný ženský hlas opatrným tónem.

Lehce jsem se zasmála, když se mřížemi dveří protáhly dvě malé bílé lišky, obalené silnými vrstvami bláta a bůhvíčeho dalšího, čímž do už tak hnilobného žaláře vnesly aroma, ze kterého se obracel žaludek.

„Junio, Dashielle. V čem jste se to váleli?“ uchechtla jsem se tiše, když se jejich drobná tělíčka s nakrčením nosu změnila v dvojčata.

„Ty máš zrovna co mluvit o ‚zápachu‘.“ Dashiell na mě blýskl svým temným úšklebkem, za což od Junie schytal pořádný pohlavek.

„Fajn,“ zasykl Dashiell tiše, když rozbalovali svázané rance s látkami a léčivými mastmi.

Junia byla drobná dívka malé postavy s bílo-stříbrnými vlasy, ušpiněnými od vší té špíny nalepené na jejím krásném bílém kožichu, zatímco Dashiell byl klasický „arogantní“ bratr se stejnými vlasy, který by, nebýt podvýživy, byl velmi pohledný mladý muž.

Oba měli ty nejzářivější kobaltově modré oči, jaké jsem kdy viděla.

A pak tu byly ty strašidelné žlutozelené oči, které mě pronásledovaly pokaždé, když jsem zavřela víčka, a kvůli kterým jsem se budila s hlubokým pulzováním v nitru, které bylo horší než jakékoli mučení, které mi Vane a jeho tupí poskoci způsobovali.

Ano, Vane, můj „padouch v záloze“, který mě strhl z chladného kanadského nebe a násilím mě přivlekl zpět do „Ztracené drakonijské divočiny“.

„Zatracení idioti!“ zamručela jsem temně, zatímco Junia a Dashiell čistili mé nejčerstvější rány, které mi Vane způsobil někdy v noci, když ho zase jednou rozzuřilo moje mlčení.

I poté, co Zephyrin, jeho pravá ruka a kus svalnatého draka, Vanovi naznačil, že jsem možná „němá“, Vane to odmítal přijmout. Místo toho se ukájel tím, že sledoval svou bandu „ne zrovna veselých kumpánů“, jak mě bijí až na práh smrti.

Znovu nahazovali moje srdce kořenem ďáblova tesáku a pak ho zase zpomalovali dračím dechem.

Věci se staly poněkud „střelenými“, abych tak řekla – měla jsem halucinace o těch nádherných žlutozelených sférách patřících třem úchvatným „bohům“ s tmavě olivovou pletí.

Zavrčela jsem pod dechem a s těžkým povzdechem jsem protočila oči.

„Holka, musíš se uklidnit,“ zasmála se lehce Junia, když mi natočila tvář stranou a přiložila chladný hadřík na mé silně oteklé pravé obočí.

Dashiell nasadil svůj klasický úšklebek typu „polib si“ a potichu mi čistil tržnou ránu na noze, zatímco mně skrze zaťaté zuby uniklo temné zasyčení.

Jeho štíhlé prsty zatlačily na zanícenou tkáň a vytlačily z rány odpornou, infikovanou krev, přičemž mu v koutku úst temně škublo.

Navzdory jeho zlověstnému pohledu byly jeho prsty jemné, když stíraly infikovaný hnis a s vítězoslavným úšklebkem nanášely léčivou mast.

„Hotovo,“ uchechtl se temně, zatímco Junia nevěřícně a s jemným úšklebkem zavrtěla hlavou.

Chodbou se ozvalo hlasité řinčení, dvojčata sebou strachy trhla a začala sbírat zkrvavené látky a masti.

Rychle zavázala látkové rance, tiše se proměnila ve své ušpiněné, zacuchané bílé lišky a neslyšně proklouzla mřížemi dveří právě ve chvíli, kdy se kamennou chodbou strašidelně neslo hluboké mručení temných hlasů.

„Vstávat a cvičit, prin!“ zavrčel Zephyrin a jeho velké svalnaté prsty zachrastily klíči, které dutě cinkly v zamykacím mechanismu.

Mřížované dveře se s hlasitým zasyčením otevřely a s ránou narazily do kamenné zdi. Při tom hlasitém třesku, který mi zazněl v třeštící lebce, jsem sebou lehce trhla.

Zúžila jsem pohled, když Zephyrin nakráčel do cely a nesl těžké železné řetězy a ten „zatracený“ obojek.

„Jsem drak, sakra!“ zavrčela jsem temně, když se blížil k mému malátnému tělu, nadopovanému dračím dechem.

Jeho tenké růžové rty se zkroutily do zlověstného úšklebku a jeho obří pěst mi popadla hrst zacuchaných fialových kadeří. S vypětím posledních zbytků energie jsem zkroutila tělo a divoce mu drásala hruď, když mi kolem krku hlasitě zaklapl obojek. Padla jsem na kolena pod vahou železných řetězů, které vypadaly, jako by je sundali z kamionu.

„Vane čeká,“ zamručel Zephyrin a zvedl masivní článkovaný řetěz do jedné ruky, jako by to bylo švihadlo.

Násilím za sebou vlekl mé slabé tělo, zatímco jsem nohama kopala o slizkou kamennou podlahu a obojek mi vytlačoval vzduch z plic. Sotva jsem vnímala své nehty zanesené hlínou, jak škrábou kůži pod obojkem, zatímco se mé prsty snažily uvolnit tu železnou smyčku.

„CHOVEJ SE SLUŠNĚ!“ zařval Zephyrin a moje tělo bylo násilím vtaženo do další místnosti, plné mučicích nástrojů a nářadí úhledně zavěšených na zadní stěně.

Dopadla jsem tvrdě na pravý bok, zatímco Vane seděl jako král a s temným, zlověstným úšklebkem si mezi drápem a stolem pohrával s ostnatým obuškem. Jeho chladné šedé oči se na mě dívaly s temným leskem zloby, když vstal a klekl si přede mě.

Odvrátila jsem tvář, když jeho dlouhé prsty sjely po mé tváři a násilím mě chytily za bradu, aby mě přinutily podívat se na jeho ostře řezané rysy.

„Bude dneska prin mluvit?“ ušklíbl se Vane temně a sledoval, jak se má ruka zvedá z kamenné podlahy a ukazuje klasické „polib si“, zatímco mu na tváři přistál velký flusinec.

Ta obří ruka, co si pohrávala s obuškem, mi s drtivou silou dopadla na čelist a s těžkým žuchnutím mě srazila na kamennou podlahu. Jazyk mi potáhla hořká kovová chuť, když další obří pěst tvrdě zasáhla můj žaludek a vyvolala prudký nával dávení a temného hrdelního kašle.

„PROČ… TY… NEMLUVÍŠ?“ Každé slovo doprovázela další rána pěstí, zatímco Zephyrin stál opodál s temným výrazem.

Schoulila jsem se před každým ranou, ze které mi praštěly kosti, a lapala po kyslíku, který byl násilím vytlačen z mých pálících plic.

„Ta umíněná ženská si dovoluje se mi vysmívat,“ zavrčel Vane a jeho dech se stal nepravidelnějším, zatímco divoce přecházel po místnosti a jeho chladné šedé oči mě sledovaly s nebezpečnou aurou.

„Uvidíme, co bude říkat, až z ní udělám svou nevěstu,“ zasmál se Vane temně a otřel si krev z pěstí a hrudi ušmudlaným hnědým ručníkem, který mu Zephyrin zezadu hodil.

„Nevěsta. Hah!“ Tohle monstrum ze mě chce udělat svou nevěstu, když na mě někde čekají moji osudoví druzi.

„Moji druzi.“ Ten tichý bodec mi probodl chvějící se srdce, když se Vane postavil pevně před zmlácený, roztříštěný stůl pokrytý zaschlou krví a vším možným dalším, co si lze představit.

Hleděla jsem na vlhký, matně osvětlený strop a moje plíce při každém nádechu křičely na protest, zatímco jsem cítila, jak mi po tváři a břiše volně stéká teplá lepkavá tekutina. Zephyrin se nade mnou naklonil s mozolnatým úšklebkem, zatímco mi obojek těžce svíral krk a já cítila tupé brnění v nervech.

„DOHLÉDNI NA TO, ABY JI TY LIŠKY POŘÁDNĚ OČISTILY!“ Vanův hlas se temně vytrácel, jak se chodba kolem mě v mlze míhala. Slabě jsem svírala obojek, abych zůstala při vědomí.