Obličej zabořím do jeho krku a rukama se ho držím jako suchý zip na dětské botě. Připadá mi to beznadějné, zatímco on sténá a naše těla se drtí k sobě v neuvěřitelném tlaku, jak si uvědomím, že do něčeho tvrdého narazil. Naposledy jsem byla takhle k ničemu, když umíral Caleb. Svaly se mi zatnou a srdce mě nesnesitelně rozbolí, když silou zvednu hlavu.

„Jakej je plán?“ zeptám se ho a snažím se ukli