Každý můj výkřik zůstává nevyslyšen, jak vítr rve mé volání po Reidovi i mé požadavky, aby mě pustil dolů. V krku mám sucho a bolí mě, rty mám popraskané od ledového větru. Miminko tisknu pevně k hrudi, jeho teplo mě hřeje, jako bych objímala elektrickou dečku. Teprve když se na něj podívám, uvědomím si, že mě sleduje zvědavýma, smutnýma očima.

„To je v pořádku, prcku,“ zašeptám ochraptěle. Ne že