Seděla jsem v soukromém tryskáči rodiny Vannicelliových na sedadle vedle Deaconova prázdného místa. Zhluboka jsem se nadechla. Přišla letuška a zeptala se, jestli něco nepotřebuji. Vděčně jsem se na ni usmála a odpověděla.

„Dala bych si sklenici pomerančového džusu a nějaké nakrájené ovoce.“

Po jídle jsem usnula a probudily mě až Deaconovy rty na mém krku. Snažila jsem se ho odtlačit, abych mohla