Valerie (pohled)

Seděl tam tiše, tak jako vždycky. Pohledem nefixoval nic konkrétního, jeho výraz byl chladný a nečitelný. Vlasy mu neuspořádaně padaly do obličeje, jako by neměl čas se o ně starat.

I přes to vypadal, jako by patřil do muzea – nebezpečně přitažlivý.

Když jsem na něj upřeně hleděla, věděla jsem, že to cítí, přesto ani na vteřinu nezvedl hlavu, aby se na mě podíval. Jen tam tak sedě