Pohled Valerie

„Zbývají vám dvě minuty,“ prohlásila jsem tichým hlasem bez emocí, zatímco jsem zírala na Declana a podávala mu lahvičku.

Jeho pohled zůstával upřený na mě, výraz měl zmrazený nevěřícností, dokud jsem se neodmlčela a tiše se neuchechtla.

„Aha… vlastně to nejsou dvě minuty.“ Vstala jsem a přešla k nedaleké židli, pak jsem se do ní svalila, přehodila nohu přes nohu a zírala na ty dva