Pomalé doteky, lehké jako pírko. Hřejivé ruce, které by dokázaly rozpustit led, prsty na nohou se mi kroutí a rty se usmívají. Nehybně ležím, se zavřenýma očima, ačkoliv jsem naprosto bdělá, a oddávám se pocitům, které mi dopřává. Vždy se probouzí přede mnou, aby mě mohl sledovat při spánku. Řekl, že mám novou krásu, tu mateřskou, díky níž se mu hruď dme pýchou.

„Vím, že jsi vzhůru, Lyro,“ šeptá.