Seraphině se třásly ruce, když sahala po klice, a v mysli jí stále doznívala otcova slova. „Už nejsi součástí této rodiny.“ Ta chladná, bezcitná slova do ní zajela jako čepel. Celý její život se točil kolem Sterling Corp a neustálého boje o to, aby se osvědčila. A přesto tu teď stála, odvržená, ponížená, zbavená své pozice se stejnou lehkostí, s jakou by se někdo zbavil nepříjemnosti.

Když stiskla kliku a vyšla z Arthurovy kanceláře, přivítal ji mrazivý pocit důvěrnosti. Jen pár kroků od ní stála se svým iritujícím úšklebkem na tváři Genevieve. Její dokonale upravené nehty bubnovaly o kožený řemínek značkové kabelky a oči jí zářily samolibým uspokojením.

Seraphině se zadrhl dech a srdce jí prudce bušilo. Bylo to, jako by kráčela do pasti a Genevieve byla lovec, který čekal, až jeho kořist klopýtne.

„No ne...“ Genevievein hlas byl jako hedvábí namočené v jedu. „Nečekala jsem, že odtamtud vyjdeš tak brzy. Otec ti musel pořádně vyčistit žaludek.“ Udělala krok blíž, z jejího hlasu odkapával falešný soucit. „Ty chudinko.“

Seraphině vzkypěla krev. Každý nerv v jejím těle křičel, aby zaútočila, aby jí ten samolibý výraz z tváře smazala. Místo toho se však přinutila k úsměvu. Chladnému, pokřivenému úsměvu, který k jejím očím ani nedospěl. „Tohle byl od začátku tvůj plán, že?“ zeptala se s kousavým sarkasmem. „Vetřít se dovnitř, všechno a všechny zmanipulovat, dokud ze mě nebude ta špatná? Ukrást mi otce, moji pozici... mého snoubence. Bravo, Genevieve. Překonala jsi samu sebe.“

Genevieve se zaleskly oči a mírně naklonila hlavu, předstírajíc nevinnost. „Och, Seraphino,“ zapředla a položila si ruku jemně na hruď. „Není moje vina, že jsi to nezvládla udržet pohromadě. Vždycky jsi byla tak trochu troska, že? Já jen... pomáhala, kde jsem mohla.“

Seraphině se zkroutil ret. „Pomáhala? Tomu, cos mi udělala, říkáš pomoc?“ Udělala krok vpřed a její hlas klesl do nebezpečného šepotu. „Sabotovala jsi mě od začátku. Šeptala jsi tátovi do ucha lži, vykreslovala mě jako lehkomyslnou a neschopnou. Máš vůbec tušení, cos provedla? Všechno jsi otrávila.“

Genevievein úsměv se rozšířil. „Och, nebuď tak dramatická, Seraphino. Nemusela jsem nic šeptat. Svůj život jsi zničila úplně sama a skvěle. Vlastně mi stačilo jen sedět a dívat se, jak se sama likviduješ.“ Naklonila se blíž a dodala posměšně: „A co se Alarica týče... no, můžeš mu zazlívat, že si vybral mě? Jsem všechno, co jsi ty nikdy nebyla. Elegantní, vyrovnaná... stabilní.“

Zmínka o Alaricovi vyvolala v Seraphině vlnu vzteku. Celou dobu to byla Genevieve, kdo snoval svou síť a čekal, až do ní Seraphina spadne. A teď tu stála a vítězoslavně se jí vysmívala.

„Myslíš si, že jsi vyhrála, co?“ řekla Seraphina chladným, smrtícím hlasem. „Myslíš si, že jen proto, že máš tátovu přízeň a Alarica omotaného kolem prstu, jsi tuhle malou hru vyhrála.“

Genevieve nadzvedla obočí, ve tváři se jí mihl pobavený výraz. „Hru? Seraphino, tohle nikdy nebyla hra. Tohle je byznys. A přiznejme si to – ty jsi pro tento svět nikdy nebyla stvořená. Jsi moc emocionální, moc... nevyzpytatelná.“

Seraphina sevřela pěsti u boků, nehty se jí zarývaly do dlaní. „To je to, co si říkáš, abys mohla v noci spát? Že jsi snad lepší? Protože já ti to nežeru. Jsi jenom had v drahých šatech, Genevieve. Bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit, nikdy nebudeš jako já.“

Genevieveiny oči potemněly a maska klidu jí poprvé sklouzla. „Och, já nepotřebuju být jako ty, Seraphino. Už jsem ti vzala všechno, na čem záleželo.“ Naklonila se ještě blíž a její hlas zledověl. „Tvého otce, tvou firmu, tvou pověst. Skončila jsi.“

Seraphině bušilo srdce, ale odmítla nechat Genevieve spatřit svou slabost. „Ty si myslíš, že je konec?“ řekla pevným hlasem navzdory bouři, která v ní zuřila. „Jsi blázen, jestli tomu věříš. Ještě jsem neskončila. Ani zdaleka.“

Genevieve se temně zasmála a hodila si vlasy přes rameno. „To je milé, Seraphino. Opravdu. Ale zdá se, že nechápeš jednu věc – nikdo už při tobě stát nebude. Jsi teď úplně sama. Dokonce i tvůj drahocenný Alaric už prozřel.“

Další zmínka o Alaricovi zasáhla Seraphinu jako rána do žaludku, ale ani nemrkla. Nemohla. Ne před Genevieve. „Alaric je hlupák, stejně jako ty,“ vyplivla. „Jestli si myslí, že být s tebou je vítězství, je patetičtější, než jsem si myslela.“

„Dávej si pozor,“ sykla Genevieve a přimhouřila oči. „Pohybuješ se na tenkém ledě. Stačil by mi jeden telefonát a postarala bych se o to, aby tě vyobcovali ze všech obchodních kruhů ve městě. Visíš na vlásku, Seraphino.“

Seraphina měla pocit, že se na ni stěny chodby tlačí, ale stála vzpřímeně. „Už nemám co ztratit, Genevieve. Ale ty? Ty máš všechno. A až se to na tebe všechno sesype – protože se to stane – budu u toho. Budu se dívat.“

Genevieve v obličeji cuklo, její fasáda sebejistoty nepatrně praskla. „Jsi blázen,“ řekla, a její hlas už nebyl tak pevný jako předtím.

„Možná,“ odvětila Seraphina, udělala krok blíž a promluvila tichým, hrozivým hlasem. „Ale aspoň nejsem zbabělec. Celý život jen parazituješ na druhých a manipuluješ s nimi, aby za tebe dělali špinavou práci. Tak strašně moc chceš být jako já, Genevieve, ale nikdy nebudeš. Protože hluboko uvnitř víš, že navždy zůstaneš až ta druhá.“

Ta slova zasáhla Genevieve jako facka a na zlomek sekundy Seraphina zahlédla záblesk skutečné emoce – snad strachu? Vzteku? Těžko říct. Ale stačilo to.

Než Genevieve stačila odpovědět, objevila se na chodbě sekretářka Eleanor, oči rozšířené obavami. „Slečno Sterlingová... je všechno v pořádku?“ zeptala se nejistě a těkala pohledem mezi oběma ženami.

Seraphina se usmála, byl to chladný, vykalkulovaný úsměv, když se k Eleanor otočila. „Och, všechno je v naprostém pořádku, Eleanor. Jen takové malé rodinné setkání.“

Eleanor přikývla, vypadala sice nepřesvědčeně, ale víc neřekla.

Seraphina se otočila zpět ke Genevieve a její úsměv nepovolil. „Tohle není konec,“ řekla tiše, ale s nebezpečným ostřím v hlase. „Ani zdaleka.“

„Jsi zvaná na mou svatbu,“ pronesla Genevieve pohrdavě.

Seraphina bez čekání na odpověď odvrátila tvář a odešla. Její podpatky klapaly o mramorovou podlahu a zvuk se rozléhal prázdnou chodbou jako výstřely z pistole. V hlavě se jí honily možnosti a v žilách jí proudilo nové odhodlání. Možná byla na dně, ale rozhodně nebyla vyřízená.