V zasedací místnosti to vřelo očekáváním; ozývalo se tlumené hučení tichých hlasů a poklepávání prstů, zatímco členové správní rady listovali papíry a občas pohlédli na hodinky. Vzduch byl hustý napětím, všichni čekali na výsledek dnešního zásadního rozhodnutí. Křeslo v čele stolu, které obvykle obsazoval generální ředitel, bylo prázdné – tichá připomínka seismického posunu, k němuž se schylovalo.