Přitiskne si třesoucí se ruku ke rtům a já si nemůžu pomoct; znovu vstanu ze židle, dojdu k ní a přitáhnu si ji na hruď. Opře se o mě a mé srdce zaplesá, když se její měkkost rozplyne v mé náruči.

„Panebože. To jsem nevěděla. Je mi to moc líto,“ zakňourá mi do hrudi a moje ruka kolem jejího pasu se sevře pevněji. Nechci její lítost. Přes Vivienne už jsem se dávno přenesl.

„Ty se nemáš za co omlouv