„Někdo nás sleduje,“ zamumlal Declan hlasem sice tichým, ale rázným. Jeho ostrý pohled těkal mezi nenápadnou růží na stole a výhledem za balkonem.

„Sleduje mě,“ opravila jsem ho a přecházela u pohovky. „A příště by si mohl odpustit to divadlo. Stačil by prostý vzkaz.“

„Tohle není vtip, Sieno,“ vyjel na mě a jeho tón byl sečný. „Ten, kdo tu růži nechal, se ti chce dostat do hlavy.“

„No, tak mu g