Zvuk Vivianiných ostrých podpatků se ozýval za mnou, když jsem vcházela do domu. Neohlédla jsem se, ale cítila jsem, jak se mi její pohled zabodává do zad.

Zahradní nůžky jsem hodila na stolek v předsíni a schválně jsem se neobtěžovala otřít z rukojetí hlínu. Třeba budu mít štěstí a ona na ně omylem sáhne.

„Sieno.“ Její hlas mě následoval, klidný, ale s nezaměnitelným ostřím.

Kráčela jsem dál r