Zbytek dopoledne jsem strávila přecházením po obývacím pokoji a občasným vrháním nenávistných pohledů na pozvánku, jako by mohla zmizet, když se na ni budu dívat dostatečně dlouho.

Nezmizela.

V poledne jsem se už přestala snažit předstírat, že mě to netrápí.

Declanova máma netestovala jen jeho – testovala i mě.

A nenáviděla jsem skutečnost, že jsem v hloubi duše chtěla u toho testu obstát.