Z malé terasy jsem sledovala obzor a cítila, jak mi tvář omývá chladný vánek. Podvečerní oblohu křižovaly jemné fialové a oranžové šmouhy – klidné plátno, které mělo utišit bouři v mé hlavě. Malebné městečko, do kterého jsem utekla, nabízelo vyrovnanost a klid, ale v mé mysli vládl všechno jen ne mír. Mé myšlenky byly hlasité, chaotické a neúprosné. Otázka, ke které jsem se stále vracela, byla tou