Isabelle se opřela v kancelářském křesle, pohrávala si s perem mezi prsty a smích z ní jen vyzařoval, zatímco se z telefonu ozýval Jaxův hlas.

„Vážně, o mě jsi se neměla bát, Isabelle,“ Jaxův hlas zněl klidně a vyrovnaně, jako konejšivý balzám. „Vyzvedl mě kamarád, takže jsi byla ušetřena toho hrozného úkolu vypořádávat se s nemocničním chaosem.“

„Jsi si jistý? Cítím se blbě. Nestává se každý den,