Alistair svraštil obočí, když sledoval ženu, která kolem něj proklouzla, a ignorovala ruku, kterou k ní natáhl k potřesení.

Tato žena ještě ani nezískala práci, ale už k němu byla hrubá.

Ne že by ji chystali odmítnout. Společnost ji v tuhle chvíli potřebovala.

„Posadím se, pane Blackwoode,“ řekla a úsměv jí nezmizel z tváře, což ho už začínalo dráždit.

Alistair si upravil kravatu, došel k samostatnému křeslu naproti ní a usadil se do něj. Nespustil z té ženy oči a ona dělala totéž.

Její modré oči se zabodávaly do těch jeho, jako by ho tím ohrožovaly.

„Těším se na vaše služby pro V.G. Chtěl jsem se s novou právní poradkyní setkat osobně. Proto jsem požádal o setkání. Přinesu smlouvu,“ promluvil nakonec Alistair.

Vstal, došel ke svému stolu, vzal intercom, zmáčkl několik čísel a čekal na sluchátku.

„Přineste tu smlouvu, už je tady.“

Po několika minutách sezení v tichu se otevřely dveře a vstoupil Julian, generální ředitel V.G., a zároveň Alistairův nejlepší přítel.

„Nazdar brácho,“ vstoupil Julian a letmo se podíval na ženu.

„Ahoj, já jsem Julian Vane,“ řekl a po tváři se mu rozlil úsměv.

Přistoupil blíž k Alistairovi a pak shodil hnědou obálku obsahující smlouvu na stůl před ním.

„Seraphina Thorneová.“

„Jo, já vím. Doporučil jsem vás,“ usmál se na ni.

„Oh, děkuji,“ zasmála se.

Alistair se se slabým odfrknutím zamračil, když viděl její úsměv.

To se právě na Juliana upřímně usmála, zatímco jemu věnovala pohled ve stylu „ach, je mi to jedno“?

„Jo. Byl jsem ohromen vaší prací, takže jsem neodolal,“ usmál se znovu a posadil se na opěrku křesla, ve kterém seděl Alistair.

„Děkuji za kompliment,“ usmála se Seraphina znovu.

Lehce otrávený Alistair si odkašlal, sebral obálku a hodil ji na stůl před ženu.

„Tady to je.“

Sledoval, jak žena obálku zvedla, vytáhla papíry a pak je vrátila zpět, aniž by se podívala, co obsahují.

„Projdu si to a přinesu zpátky. To přece můžu, že?“ řekla Seraphina a vstala, aniž by čekala na odpověď.

„Jistě, budu čekat na vaši odpověď,“ odvětil.

„Rád jsem vás poznal, slečno Thorneová,“ natáhl Julian před sebe ruku a Seraphina mu jí bez váhání potřásla.

„Nápodobně.“

„Vyprovodím vás,“ řekl Julian a Alistair jen s podrážděním sledoval, jak vyvedl blondýnku ven.

„Ta žena se mi ani trochu nelíbí,“ prohlásil Alistair, jakmile se Julian vrátil do jeho kanceláře.

„Proč? Mně připadá fajn,“ smál se Julian kamarádově mrzutosti.

„Je fajn? Rozhodně jen hraje divadlo. Hrála na mě tu svou pózu 'je mi fuk, kdo jsi' a na tebe dělala milou holčičku ze střední. Co to má jako znamenat?“ zamračil se Alistair a Julian se rozesmál, což ho naštvalo ještě víc.

Tenhle chlap byl jeho nejlepší přítel, ale nenáviděl, jak se nikdy neshodli na stejné věci.

„Myslíš si, že Seraphina hraje divadlo? Brácho, je jedna z nejlepších na trhu a ty si myslíš, že hraje divadlo, jen proto, že z tebe nemá respekt,“ odpověděl Julian.

„Cože? Ty si myslíš, že budím respekt? Natáhl jsem ruku, abychom si potřásli, a ona mě odstrčila, ale když jsi vstoupil ty, řekla 'oh, ahoj!' a odhalila ten svůj divný úsměv. Rozhodně tu hrála na oblíbence!“ odfrkl si Alistair.

„Bože, nemůžu uvěřit, že fňukáš kvůli tomuhle. Té ženské je zjevně úplně jedno, co si o ní myslíš ty, ale ty se tady užíráš nad tím, jak se zachovala,“ zavrtěl Julian hlavou.

Alistair se ušklíbl a naklonil hlavu: „To, jak zareagovala, na mě nemělo sebemenší vliv. Jen se divím, jak se s tak odporným chováním dostala až na vrchol.“

Julian vytřeštil oči a zavrtěl hlavou: „Nemůžu uvěřit, že to slyším od toho nejodpornějšího předsedy v celém LA.“

„Víš, proč tě nemám rád?“ svraštil Alistair obočí.

„Ne, ty mě máš rád.“

„Nepodporuješ mě. Nikdy se neshodneme.“

„To proto, že tvůj způsob myšlení je podivný.“ Julian pokrčil rameny.

„To je jedno.“ odfrkl si Alistair.

Když Julian nic neřekl, Alistair nervózně vydechl a řekl: „Dneska za ním půjdu.“

„Za dědou?“ vyvalil Julian oči.

„Ano.“

Odpověděl a všiml si, jak se Julianův výraz obličeje změnil na vážný.

„Budeš v pohodě?“ zeptal se Julian.

„Ano. Nebyl jsem ho navštívit už dlouho jen proto, že mi řekl, abych nechodil. Mám pocit, že bych ho měl znovu navštívit.“

„Chápu, že měl tvůj dědeček Evangeline rád, ale není už to přehnané?“

Alistair si povzdechl a promnul si spánky: „Taky si říkám.“

==

Mezitím...

Seraphina vystoupila z výtahu a jak od něj odcházela, někdo do ní vrazil.

Dobře, vrazila do něj ona.

„Oh, já...“ zamumlala, když se sehnula, aby zvedla ženinou kabelku, která jí vypadla z ruky.

„Moc se...“ hlas se jí vytratil, když pohlédla do očí ženě s tím nejhrozivějším pohledem, jaký kdy viděla.

Margot.

Milenka jejího exmanžela, nyní snoubenka, se kterou po třech letech zasnoubení stále není ženatý.

Samozřejmě věděla všechno, co tito lidé chtěli, aby se veřejnost dozvěděla o jejich každodenním životě.

Za posledních pět let byla pomsta a nenávist, kterou k nim chovala, jednou z věcí, která ji hnala dál.

Když teď zírala na ženu, která před mnoha lety téměř zavinila její neštěstí, zaťala pěsti a zaskřípala zuby.

„Omlouvám se...“ dodala nakonec a podala jí kabelku.

„Omlouváš se? Právě jsi mi zničila kabelku!“ vytřeštila oči a nasadila vysoký, pro uši poměrně nepříjemný hlas.

„Jen jsem řekla promiňte, řekla byste totéž, kdybyste to byla vy, kdo do mě vrazil a vyrazil mi tašku z ruky,“ řekla Seraphina bez úsměvu. Nemračila se, ale úsměv to také nebyl.

„No, to jsem nebyla. A navíc to není tak, že ta tvá padělaná kabelka má hodnotu miliard, které bych si nemohla dovolit,“ odfrkla si Margot.

„Stejně tak ta vaše nestojí miliardy, abych si ji nemohla dovolit já,“ na tváři se jí pomalu objevil otravný úsměv.

„Je to limitovaná edice!“ zařvala Margot, což donutilo lidi otočit se jejich směrem.

„Moje taky,“ udržovala úsměv Seraphina a zakřenila se.

Udělala krok vzad, otevřela svou kabelku a vyndala vizitku.

„Zaplatím vám za jakékoli škody. Tady je moje vizitka. Můžete kdykoli zavolat, jsem milá,“ poplácala ji po rameni a pak kolem ní prošla, cítíc dýkovité pohledy, které po ní ta žena házela.

Margot pevně svírala pěsti a sledovala, jak žena odchází.

Ta ženská ji právě vytočila, ale momentálně to byla ta nejmenší z jejích starostí.

Tou byl Alistair.

Muž, se kterým byla zasnoubená tři roky a stále si ji nevzal!

===

Dveře jeho kanceláře se rozletěly a Margot vtrhla dovnitř, zatímco za ní běžela jeho sekretářka.

„Říkala jsem jí, že...“

„Odejděte,“ přerušil ji a pohlédl na svou snoubenku, která měla na tváři rozzlobený výraz.

„Nechám vás tu o samotě,“ vstal Julian a vyšel z kanceláře, neskrývaje fakt, že tu ženu nemá rád.

Alistair vstal z pohovky, přešel ke svému křeslu a posadil se: „Proč jsi tady, Mar? Neříkala jsi mi, že přijdeš.“

„Moc dobře víš, proč jsem tady, Alistaire,“ upustila kabelku a šla k němu.

„Nevím, a ocenil bych, kdybys mi to prostě řekla,“ odpověděl, zatímco sledoval, jak se usadila na stole před ním a pak obkročila židli a vklínila se mu mezi stehna.

„Měl jsi za mnou včera večer přijít,“ pronesla protáhle.

„Mar, byl jsem unavený. Pracoval jsem přesčas a potřeboval si odpočinout. Návštěva u tebe rozhodně nebylo to, co jsem potřeboval,“ odpověděl.

„Proč to nebylo to, co jsi chtěl? Alistaire, nosím tenhle prsten na prstu už tři roky. Je nejvyšší čas, abychom se vzali. Je to pět let, co jsi to s exmanželkou skončil!“ Vyštěkla.

„Ty jsi ta, kdo tak pospíchá, Mar,“ řekl.

„Pospíchá? Alistaire, je to skoro šest let a já pospíchám?“ Zamračila se.

Způsob, jakým za každé situace zůstával klidný, ji vždycky vytáčel.

Alistair vydechl, opřel si hlavu o opěrku a zavřel oči.

Tohle byla žena, kterou hluboce miloval, a nemohl si pomoct nepřiznat, že se věci mění. Mar byla příliš vlezlá a otravná, a on to začínal nenávidět.

Ty maličkosti, o které se dřív nezajímal, ho teď začínaly dusit.

Neměl nikoho, komu by to řekl, dokonce ani Juliana.

Koneckonců, ten chlap ho varoval, a byl to on, kdo neposlouchal.

„Ty už mě nemáš rád?“

Trhl sebou, když ucítil, jak se její noha opřela o jeho mužství, a prudce otevřel oči.

„Co to děláš?“

„Jak to vypadá, že dělám?“ Usmála se spíš svůdně.

Margotin úsměv pomalu vybledl: „Tohle je moje kancelář a moc dobře víš, že TOHLE tady netrpím,“ zamračil se, když důrazně protáhl to slovo.

„Alie...“

Chlap to nechtěl poslouchat, odstrčil její nohu stranou a zvedl se ze židle.

„Zrovna teď musím někde být. Přišla jsi opravdu ve špatnou chvíli, jestli to tak můžu říct,“ řekl Alistair a aniž by jí věnoval pohled, popadl své sako.

„Kdy je ta správná chvíle, Alistaire?!“ zařvala podvědomě Margot.

„Teď ne.“

Když viděla, že se Alistair chystá odejít, slezla ze stolu, obula si podpatky, vzala kabelku a spěchala za svým snoubencem.

Jestli je něco, na co nedovolí lidem přijít, pak je to její rozpadající se vztah s Alistairem.

==

Sídlo Blackwoodových.

Alistair se nuceně usmál, když zíral na usmívající se tvář své matky. Zastavil se před ní a objal ji.

„Synku,“ usmála se Eleanor a ovinula paže kolem obrovského těla svého syna.

„Myslela jsem, že mě taky nechceš vidět. Ani jsi mi nezavolal. Ani jsi mi nezavolal zpátky,“ hodila po něm obviňujícím pohledem poté, co se od sebe odtrhli.

„Omlouvám se, byl jsem zavalen prací. Bylo toho hodně, co jsem musel udělat,“ přiznal se s omluvou.

„Trochu uber, dobře? Přepracováváš se. Samozřejmě, jsem na tebe pyšná. Novináři neopomínají vysílat tvé úspěchy a všechno, co každý den získáš, ale měl bys to brát s nadhledem... a jednou z těchto dnů se oženit.“ To poslední řekla téměř šeptem, ale Alistair to slyšel.

„Prosím tě, mami,“ protočil oči.

„Co je? Neměl by sis Margot konečně vzít? Necháváš tu nevinnou ženu čekat.“

„Byla za tebou Mar?“

Samozřejmě se musel zeptat, jeho matka byla velmi předvídatelná.

Dalo se snadno uhodnout, že mu jen předává vzkaz od Margot.

„Copak? Nemůžu si dát se svou snachou oběd?“ sykla Eleanor a odvrátila pohled.

„To neberu. Jsem tu kvůli dědečkovi, je ve svém pokoji?“ zeptal se a matka přikývla.

*

„Vypadni.“

Uvítal ho drsný, chraplavý hlas jeho dědečka.

„Ale no tak, dědo, nejsi na mě moc přísný? Jsou to už čtyři roky,“ zasténal.

Před čtyřmi lety, když se jeho dědeček probudil z kómatu, které trvalo rok a půl, ptal se nejdřív na Evangeline a byl velmi nespokojený s tím, že se jeho vnuk s tou ženou rozvedl.

„Řekl jsem ti, ať sem nechodíš, dokud se nevrátíš s Evangeline!“ zařval.

„Jak se můžeš pořád ptát po té ženě? Skoro pošpinila obraz naší rodiny. Podvedla mě.“

„Evangeline tě nepodvedla. Byla to ta nejčistší žena ze všech!“ osopil se na něj rozzlobeně.

„Dědo, i po těch důkazech, co jsem ti ukázal?“ svraštil Alistair obočí.

„Řekl jsem ti, abys přinesl skutečné důkazy. Ne nějaký kus zfalšovaných složek!“

„Ty jsou skutečné. Nevěříš tomu jen proto, že tu ženu hluboce miluješ.“

„Hlupáku. Evangeline je zrzka, a ta žena na těch domnělých důkazech? Ta měla vínové vlasy!“ vybuchl hněvem a Alistair svraštil obočí.

„Co to říkáš?“

„Tvá žena byla zrzka a ta ženská na fotkách, co jsi mi ukázal, není. Měla vínové vlasy,“ zopakoval, tentokrát pevněji a odvážněji.

„Sakra.“

Pomyslel si Alistair.

Pokud ta osoba nebyla Evangeline, kdo to pak byl?