Skupina stála jako přikovaná a sledovala, jak se hnilobný, pronikavý zápach zombíků line trhlinami ve skleněných dveřích. Bledá těla, připomínající mrtvoly, se cpala dopředu skrz mezeru – kůže bez známek života, zčernalé konečky prstů a groteskně dlouhé nehty, které škrábaly o sklo tak silně, až za sebou zanechávaly bílé hoblinky. Už jen ten zvuk jim přejížděl mrazem po zádech.

Byli to bezpochyby