V hlavě se jí šíleně rozezněly varovné zvony.

Znovu zvedla papírovou tašku, co držela, a divoce s ní po Dantem máchla.

Její rány však byly jako dešťové kapky. Byly neustálé, ale nebolely.

Dante si mnul bradu, zlehka úklonil hlavu ke straně a upřeně na ni zíral. Na rtech mu stále pohrával letmý úsměv a byl v něm nádech nečitelné emoce.

V očích se mu vířila směsice pocitů, když řekl: „Jsi první žena