V domě se opět rozhostilo ticho, protože tam nebyl nikdo jiný.

Kroky Marcelly už dávno utichly, přesto její slova na Dominica stále doléhala jako závaží připoutaná k jeho hrudi.

Zůstal u jídelního stolu déle, než si uvědomoval, a zíral na jeho vyleštěné dřevo.

Nejsi jako tvůj otec.

Ta slova na něm lpěla a drásala ho. Neměla na to však právo.

Už ho nebavilo zůstávat dole, a tak se otočil a zamířil