Protočí oči. „Prostě si tu smlouvu vezmi, Noro.“

Vyloudím ze sebe udušený smích. Připadá mi to tak divné. Skoro neskutečné. Ne, ne skoro – je to neskutečné. Je to naprosto, prokazatelně šílené.

Ale taky mám pocit, že je to správná věc.

Vezmu si smlouvu a přitisknu si ji k hrudi. „Budu ji mít zpátky na tvém stole do dnešního večera.“

Tomu se říká déjà vu.

„Vlastně,“ řekne náhle, „chci udělat ještě