Prásk! Místností zaduněla facka a Marcella Vanceová se svalila k zemi. Její otec, Darius Vance, se nad ní tyčil a soptil vzteky. „Marcello, ty zmije! Jak jsi mohla Brielle zdrogovat a nechat ji v posteli nějakého chlapa? Kdybychom ji nenašli včas, byla by v koncích!"

Marcella, slabá a křehká, protestovala: „Ne... tati, to jsem nebyla já. Přísahám!"

„Zmlkni!" Darius ji silně nakopl do břicha, až se pozvracela a celou místnost zaplavil zápach.

Sklonil se nad ní a oči mu planuly hněvem. „Jestli se Brielle něco stane, končíš!"

Vtom ale Dariova manželka, Lenora Vanceová, zpanikařeně vykřikla: „Drahý, nech ji být. Musíme do nemocnice. Brielle nás potřebuje!"

„Už jdou!" odpověděl Darius.

Odešli a práskli dveřmi. Marcella ležela schoulená na studené podlaze, třásla se, u úst se jí tvořila pěna a šeptala: „Já to neudělala. Neublížila jsem Brielle..."

V šoku a s bodavou bolestí v celém těle ztratila vědomí.

Čas se vlekl. Ze spánku Marcellu náhle vytrhlo prudké trhnutí za vlasy. Otevřela oči a uviděla Daria, jak na ni zlostně hledí. Bránila se, v hlase měla bolest: „Tati! Nech toho! To bolí..."

„Bolí? Ty si myslíš, že tohle je bolest? Tvoje sestra kvůli tobě bojuje o život na jednotce intenzivní péče! Jsi hrozná dcera. Proč jsem se vůbec obtěžoval tě přivádět zpátky?" křičel Darius. Marcellu neposlouchal; místo toho ji vlekl jako hadrovou panenku kolem chladných šepotů služebnictva, ze suterénu až na střechu.

Cestou Marcella utržila mnoho modřin a začala krvácet, ale Dariovi to bylo jedno. S hlasitým úderem jí narazil hlavu o skleněné dveře na střechu. Po nárazu se Marcelle zatočila hlava. Čelo měla rozseknuté a krev, která se jí řinula po tváři, vypadala děsivě.

Stoupl jí na ruku, drtil ji a dožadoval se: „Ptám se tě naposledy, Marcello. Přiznáš se teď?"

„Já... já jsem to... tati, já jsem to vážně neudělala..." vzlykala.

„Zapíráš? Tak tu kleč, dokud se nepřiznáš!" Darius ji tam nechal a zamkl za sebou dveře.

V prosincovém mrazu měla Marcella na sobě staré pyžamo, které dřív nosila Brielle; teď bylo roztrhané od toho, jak ji Darius popadl, a odhalovalo čerstvé, krvácející odřeniny. Silně se třásla a koktala: „Já ne... já ne..." Každé slovo ji hluboce bolelo.

'Proč mi moje rodina nevěří? Tak zoufale jsem chtěla jejich lásku a oni vynaložili tolik úsilí, aby mě našli. Proč se všechno tak pokazilo?' uvažovala a její oči pomalu ztrácely jiskru.

Po kdovíjak dlouhé době se dveře rozletěly. Při pohledu na bratra v Marcelliných očích svitla naděje. „Ahoj, já..."

On jí ale ubalil silnou facku. „Ty stvůro! Jak jsi mohla Brielle ublížit? Ona je ztělesněné dobro! Měl bych tě prostě hned sprovodit ze světa!" Jeho stisk kolem jejího krku zesílil a začal ji škrtit.

Ostatní bratři se k němu přidali a začali ji mlátit, jejich rány byly neúprosné a kruté.

Zmlácená, potlučená a s omrzlinami se Marcellino tělo už nemohlo hýbat. Mysl jí vypovídala službu, chlad jí pronikal až do morku kostí.

Dariův hlas zněl vztekle a brutálně. „Vyhoďte ji ze střechy! Odmítám věřit, že je to moje dítě. Až bude po ní, ať si ji klidně sežerou psi."

Marcella se s námahou podívala nahoru a uviděla Daria a Lenoru, jak na ni shlížejí s nejhlubším opovržením.

Udělali jí to její vlastní bratři, zatímco její rodiče se jen dívali. Zuřili kvůli něčemu, co ani neudělala, a to jen proto, že to ublížilo jejich oblíbené Brielle. 'A co já? Nejsem snad taky Vanceová? Proč mě považují za méně důležitou než Brielle? Jestli je pro ně ona vším, proč dělali takový povyk s mým návratem domů? Pokaždé, když už to skoro vzdávám, mě přitáhnou zpátky kouskem naděje, jen aby mě pak znovu srazili k zemi. To je vtip... Jak absurdní!' pomyslela si Marcella.

Pak, když ji bratři vyhazovali ze střechy, se dokonce usmála. Poprvé v životě se cítila svobodná a zavřela oči.

Uvězněná ve stínu dokonalého obrazu Brielle, toužící po špetce lásky a neustále manipulovaná – Marcella toho měla dost. V jiném životě by se od toho všeho držela dál.

*****

Marcella si myslela, že zemřela, ale najednou se ocitla živá, jak stojí v převlékací kabince.

Byla zpátky, teprve měsíc po svém návratu k rodině Vanceových. Bylo 21. června 2030. Marcella byla společně s Lenorou a Brielle v luxusním obchodě, aby nakoupily novou kolekci Chanel.

Vzpomínka na její hrůzný konec byla čerstvá. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a přinutila se přijmout fakt, že dostala druhou šanci na život. Když oči znovu otevřela, byly plné odhodlání.

Tohle byl její nový začátek a hodlala ho využít naplno.

Vtom Brielle Vanceová odhrnula závěs. „Marcello, jsi tam věčnost! Tady, máma ti posílá tuhle nejnovější halenku Chanel, abys ji vyzkoušela," usmála se.

Tváří v tvář falešné sladkosti Brielle si Marcella vybavila, co se má stát později. Jen chladně řekla: „Mám to."

Vzala si halenku a rychle zatáhla závěs, čímž Briellin úsměv rázem zmrzl.

Brielle si nemohla pomoct a pomyslela si: 'Co je to s Marcellou? Nějak se změnila. Když se poprvé vrátila, pořád se kolem mě točila a snažila se si mě získat jako zatoulané štěně. A teď mi takhle odsekává? Hm!'

Jen se ale pro sebe ušklíbla při pomyšlení na Marcellin nadcházející pád.