Evelina

Sledovala jsem, jak se světla města míhají za oknem, a předpokládala jsem, že jako obvykle míříme do Alaricova penthausu. Teprve když nečekaně odbočil, uvědomila jsem si, že jedeme někam úplně jinam.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se a otočila se k němu.

Alaric nespouštěl oči ze silnice a v koutcích úst mu hrál lehký úsměv. „Někam do soukromí.“

Město postupně ustoupilo obytným čtvrtím a pozemk