Evelina

Gid na mě kývl a zamířil ke dveřím, čímž nás s Alarikem nechal ve skladišti samotné.

Chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Ticho mezi námi se natahovalo, vyplněné jen vzdáleným zvukem deště bubnujícího do plechové střechy.

Alaric si strčil telefon do kapsy a otočil se ke mně, jeho výraz trochu zjemněl. "Víš, ten kousek s tou vodou se docela uspokojivě sledoval."

Pokrčila jsem rameny a cítila