Evelina

Alaric podal klíčky zřízenci s rutinní nenuceností, pak se ke mně otočil a nabídl mi rámě. „Půjdeme?“

Zaváhala jsem na zlomek vteřiny, než jsem ruku položila na jeho předloktí. Svaly se mu pod mým dotekem napjaly.

„Vypadáte nervózně, slečno Thorneová,“ zamumlal, když jsme se blížili ke vchodu. „Já nekoušu.“

„Nedávné důkazy naznačují opak,“ prohodila jsem polohlasem.

Koutek úst mu cukl. „Je