{Kellanův pohled}

Vplížil jsem se zpátky do sídla, když vtom jsem ucítil něco opravdu lahodného. Bylo to zvláštní, protože bylo skoro devět večer a věděl jsem jistě, že pan a paní Williamsovi takhle pozdě nikdy nevaří. Zamířil jsem do kuchyně a uviděl Lunu, jak balí spoustu jídla.

„Luno?“

„Oh, ahoj, Kellane.“

„Co to děláš?“

„Kenzie začala