„Ne, Fiono,“ přerušil mě. „Není mi jedno, že tě nerespektuje.“ Jeho tón už začínal znít frustrovaně.

But pak najednou změnil taktiku.

„Vyřeším to,“ řekl pevně. „Nastavím ty hranice naprosto jasně.“

Konečně se zdálo, že jsme s výmluvami skončili.

„Děkuji.“ Stále jsem však doufala v víc. Víc pochopení pro mé pocity, víc empatie pro můj hněv.

Ale víc už mi nabídnout nemohl.

„Kdy?“ zeptala jsem se ho.