Prudce jsem se posadila s naprosto zbytečnou panikou. Můj rozespalý mozek se snažil poskládat dohromady, co se děje.

„Co se děje?“ zeptal se Alexander rozespale.

„Nic. Jenom Nina. Z nějakého důvodu už je tady.“

Podíval se na hodinky v telefonu. „Proč?“

„Nevím.“

Já: Proč? Neměly jsme sraz v devět? Je teprve 7:45...?

Nina: Já vím. Promiň! Jenže já jsem vzhůru už od strašně brzkého rána.

Já: