Způsob, jakým se na nás podíval, mě donutil se zachvět. Jeho slova byla jako rány dýkou do srdce. Okamžitě jsem vstal a otec mě následoval.

„Děkuji vám, Chen Hane.“

Uklonili jsme se a spěšně jsme opustili místnost. Když jsme nastoupili do auta, třesoucíma se rukama jsem zadal trasu do GPS. Snažil jsem se být co nejrychlejší.

„Nech mě to udělat.“

„Ne, jsem v pohodě!“ Musel jsem si dát pozor, abych