**POHLED ALISTAIRA**

"Seraphino," vybídla ji Eleanor se zostřeným hlasem, naprosto slepá k té nukleární bombě, která právě v místnosti explodovala. "Nestůj tam jen tak. Pozdrav pana Sterlinga. Tohle je muž, který ti všechno zajistil."

Čelist se mi zatla tak pevně, až jsem myslel, že se mi zuby přímo v ústech roztříští. Myšlenky na všechno, co se právě stalo v té stísněné toaletě, mi zatemnily mysl a udusily jakoukoliv racionální úvahu. Ta nádherná mladá žena, která ještě před chvílí měla svá jemná, dychtivá malá ústa pevně obmotaná kolem mého ptáka, ta dívka, která mě svými zoufalými vzlyky přiváděla k naprostému šílenství, byla Lorenzovo dítě? Dcera mého zesnulého přítele? Dívka, kterou jsem měl chránit a vychovávat? Ta, kterou bych měl nazývat svou dcerou a ne *koťátkem*?

"Do prdele," ucedil jsem pod vousy a ten hrubý zvuk mi sotva unikl ze rtů. Převalila se přes mě prudká vlna viny, těžká a hutná. Co si o mně sakra teď musí myslet? Jak by se na mě vůbec kdy mohla podívat jako na úctyhodnou otcovskou figuru, když už přesně věděla, jak chutná můj pták? A co hůř, já už měl tu sladkou, opojnou chuť její snové šťávičky na jazyku. Rychle jsem ztrácel rozum, protože na tom všem bylo to nejděsivější to, že jsem nechtěl, aby to tam na té záchodové kabince skončilo.

Vzpomínka na to, jak se její jazyk naivně, a přesto tak dokonale točil kolem žaludu mého ptáka, mi vysušila ústa. Způsobovala, že jsem po ní toužil víc a víc. Vážně jsem pochyboval, jak dlouho ještě dokážu udržet na uzdě, abych ji nehodil přes tenhle jídelní stůl a prostě ji neomrdal. Ve vteřině, kdy do ní vklouzly mé prsty, jsem mohl říct, že byla panna. Její kunda byla tak zatraceně úzká, užší než jakákoliv normální kunda, do které jsem kdy zabořil prsty. Stěží věděla, jak pořádně sát ptáka, její technika byla neohrabané, zoufalé snažení, a přesto mě vynesla přímo do sedmého nebe.

Seraphina sebou při tónu své tety škubla a okamžitě sklopila zrak k podlaze.

"Já... omlouvám se, pane. Zapomněla jsem na slušné vychování," zlomil se jí hlas. Slyšel jsem čirou hrůzu a tíživý stud v jejím tónu. Cítil jsem, jak fyzicky bolestivé pro ni bylo ta slova ze sebe vypravit.

"Moc se omlouvám, pane," plazila se před ním Eleanor s omluvou. "Nebývá taková. Přísahám, že já..."

"Tohle nemusíš vysvětlovat, Ele," přerušil jsem ji temným, autoritativním zabručením, které vyžadovalo absolutní ticho. "Seraphina je zjevně nervózní. Pojď. Sedni si."

Pokynul jsem k prázdné židli přímo po mé pravici. Seraphina se jemně uklonila a oči nespouštěla z podlahy, zoufale se vyhýbala mému pálivému pohledu. Přisunula se a posadila se přímo vedle mě. Ve vteřině, kdy dosedla na židli, mi tep vyskočil. Její sladká, opojná vůně vanilkové kolínské mi naplnila nosní dírky a ovládla mé smysly. Způsobila okamžité, kruté vzrušení, z nějž mi pták agresivně pulzoval o zip mých kalhot.

"Začneme?" zeptala se Eleanor, naprosto nevšímavá k hustému, dusivému sexuálnímu napětí vyzařujícímu mezi námi dvěma. Všichni jsme se pustili do jídla.

Seděla přímo vedle mě, její paže sotva pár centimetrů od mé, a přísahal bych, že ztratím kontrolu. Její vůně mi zaplňovala nos tak moc dobře a kradla mi smysly. Šílené nutkání mi hryzalo v mozku sáhnout pod ubrus, položit ruce na její holá stehna a hladit její jemnou kůži.

Kdo by sakra uvěřil, že z té vyzáblé holčičky, na kterou jsem slíbil dohlížet, vyrostla tak krásná a noblesní mladá žena? A jak jsem, kurva, mohl přehlédnout tu nápadnou, dechberoucí podobu, jakou měla se svou matkou?

Kurva. Byla ohromující. Byla to krásná mladá dáma s bezchybnou světlou pletí, jen kousek od čistě bledě bílé. Měla krásné zuby, svůdné oříškové oči, které by muže stáhly přímo do pekla, jemný špičatý nos a světlé vlasy po pás vínové barvy, které se jí houpaly na zádech s několika zbloudilými pramínky rámujícími její dokonalý oválný obličej.

Měla nádherné, plné řasy, dokonale tvarované obočí a baculaté, růžové rty, které prakticky žadonily po dravém ochutnání těch mých. Měla na sobě čistě bílé vypasované šaty s výstřihem do tvaru srdce. Bezchybně obepínaly její postavu ve tvaru přesýpacích hodin a končily těsně nad kolenem, odhalujíce její lákavá, krémová stehna mému smyslnému, predátorskému zraku. Mohl bych ji ošukat přímo tady. Mohl bych jí roztrhnout ty bílé kalhotky na stranu a zabořit svého ptáka hluboko do její úzké kundy. Byla zatraceně krásná. Mnohem krásnější, než jsem si ji kdy představoval.

**POHLED SERAPHINY**

Srdce mi spadlo přímo do žaludku v okamžiku, kdy jsem prošla těmi dveřmi a uviděla toho muže z restaurace, jak sedí uprostřed mé rodiny a klidně čeká na můj příchod. Srdce se mi propadlo ještě hlouběji do černé propasti, protože jsem ani nepotřebovala nikoho, aby mi to oznámil. Okamžitě jsem to věděla. Byl to pan Alistair. Nejlepší přítel mého zesnulého otce.

Jeho temné, upřené oči byly celou tu dobu zaměřené na mě a samotná váha jeho pohledu to dělala až příliš těžké na to, abych to zvládla. Nemohla jsem popadnout dech.

Cítila jsem se tak neuvěřitelně lacině a nesmírně smutně zároveň. S každým jediným pohledem, který mým směrem hodil, jsem viděla ten obnažený, syrový chtíč plovoucí v jeho tmavých očích, a nemohla jsem si pomoct nehyperventilovat.

Ten mocný, bohatý muž, který se o mě celá ta léta staral... byl ten úplně stejný muž, jehož ptáka jsem tak hladově přijala ve špinavé veřejné toaletě, aniž bych pronesla jediné slovo protestu?

Co si o mně teď proboha může myslet? Že jsem lehká holka? Laciná malá běhna? Ty hrůzné myšlenky byly tím jediným, co mi plnilo mysl, když jsem slyšela ostrý hlas své tety, která mě kárila, abych projevila úctu. Ale pak ji jeho hluboký hlas zastavil v tom, aby mi vynadala. Neuklidnilo mě to ale. Jen to znásobilo paralyzující strach a drtivou vinu svírající mé útroby v momentě, kdy požadoval, abych se posadila přímo vedle něj.

Můj strýc Arthur a sestřenice Genevieve po mně stříleli jedovaté pohledy už od chvíle, co jsem vešla, ale na rozdíl od jiných dnů s tím teď rozhodně nemohli udělat vůbec nic. Tenhle muž byl mocný. Dokonce aniž by mi to někdo řekl, už jen ze způsobu, jakým ovládal prostor, jsem poznala, že vlastní nepředstavitelnou moc a rozhodně se proti němu nesmí jít.

Dovlekla jsem své těžké nohy a vzala si místo přímo vedle něj. Do prdele. Zadrhl se mi dech. Opravdu jsem cítila, jak mi kunda pulzuje těžkým a mokrým pulzem mezi stehny, jen z toho, že jsem seděla v jeho bezprostřední blízkosti. To teplo vyzařující z jeho mohutné postavy bylo opojné. Tohle rozhodně nebylo to, jak jsem si přála, aby vypadal můj úplně první den s mým zástupným otcem. Protože právě teď, zatímco jsem seděla u civilizovaného jídelního stolu, jsem dokázala sotva myslet na něco jiného, než že bych roztáhla nohy a on by mě zbavil panenství.

"Jak je na tom Sera ve studiích?" zeptal se tety Eleanor, tón dokonale klidný, zatímco se pouštěl do jídla úsečnými, přesnými pohyby.

*Sera?* To už mi dal přezdívku?

"Velmi dobře, pane," vyhrkla teta Eleanor dychtivě. "Je ve svém posledním ročníku a za dva týdny ji čekají poslední zkoušky."

"To je skvělé." Jeho odpovědi byly jednoduché a strohé, ale už ze způsobu, jakým mluvil, jsem poznala, že je to děsivě autoritativní člověk. Byl to muž nesmírné vážnosti a jeho temná aura prakticky zaplňovala vzduch v místnosti.

"Nemyslíte si, že by bylo lepší, kdyby se Sera a pan Alistair bavili spolu?" navrhl strýc Arthur se snahou znít nápomocně.

Pan Alistair ani nemrkl. Jen pomalu otočil hlavu a věnoval mému strýci mrtvolný pohled ostrý jako dýka, po kterém strýc okamžitě sklapl.

Kurva. Opravdu věděl, jak lidi umlčet, aniž by vůbec zvýšil hlas. Rozhodně jsem nebyla jediná, komu z něj naskakovala těžká husí kůže, už jen když promluvil. Ten chlap byl polobůh a ani to neschovával.

"Sera a já máme počínaje dneškem všechen čas na světě," řekl pan Alistair plynule a v očích mu blýsklo skryté nebezpečí. "Nemusíte navazovat téma."

Mrazivé zachvění mi otřáslo páteří. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že žádné z jeho prohlášení nebylo tak normální, jak to viděla má rodina. Neexistovalo nic, co bychom o sobě zrovna teď mohli poznávat, co už jsme o sobě navzájem tak zvrhle neochutnali, kromě toho, že bychom spolu mrdali, nebo si vytvářeli tajné příležitosti, abychom spolu mrdali.

Zbytek toho mučivého jídla probíhal mlčky. Mé oči mi podvědomě padaly na jeho velké, svalnaté ruce pokaždé, když sáhl po sklence s džusem. Sakra, nitro se mi bouřlivě stáhlo. Byly to ty samé zručné, drsné prsty, které se mi tak senzačně třely o mokrý klitoris, ty prsty, které mi bez slitování vyrvaly sprosté sténání přímo z hrdla!

Můj pošilhávající pohled následoval, když elegantně pil z vína a jemně ho polykal. Rytmický pohyb jeho krku ve mně vyvolával mravenčivý, zoufalý pocit a najednou jsem pocítila zvrácený smysl pro zradu. Mělo by to být moje semeno. Měl by tak horlivě hltat mé semeno, pít mé sladké šťávy, zatímco bych se na něj dívala a sténala pro něj.

Neměla bych to dělat. Neměla bych myslet na tyhle sprosté věci. Já vím! Je to přítel mého otce! A ano, jsem si toho moc dobře vědoma, ale můžu si pomoct? Ne!

"Chutná ti jídlo, Sero?" zaduněl jeho hluboký hlas.

"Ano... ano." Zamrkala jsem nervózně řasami a věnovala tetě Eleanor nucený úsměv.

Zbytek jídla probíhal tiše a teta Eleanor nervózně obstarávala většinu hovorů. Bylo to úplně poprvé, co jsem viděla strýčka Arthura neříkat skoro nic, a Genevieve zrovna tak. Pro dnešek vážně narazili na sobě rovného. V jakýkoliv normální den by do mě jedovatě šili a znepříjemnili by mi i jen dýchat.

Po chvíli jsme všichni dojedli. Pak, z čista jasna, se teta Eleanor zeptala: "Jak dopadlo tvoje rande s Julianem?"

Celá místnost ztuhla v trapném tichu. Cítila jsem, jak mi po páteři přeběhl ostrý, mrazivý chlad. Fyzicky jsem cítila, jak se pan Alistairův pohled zabodává přímo skrz mě. Jak mohlo tetičku vůbec napadnout ptát se na tohle zrovna tady, před všemi?

"Bylo to... fajn," věnovala jsem jí křečovitý úsměv plný paniky a ona jemně přikývla.

Nervózně jsem vrhla rychlý pohled na tvář pana Alistaira. Poznala jsem, že se každou uncí své vůle snaží udržet svůj zuřivý vztek v propadlišti. Čelisti měl zatnuté tak silně, až se mu chvěly svaly, a jeho lícní kosti? Byly tak vystouplé a ostré jako samotné ostří nože. Žárlil, že mám přítele, nebo byl prostě naštvaný? Nedokázala jsem vůbec pochopit ty temné myšlenky, které se mu honily hlavou.

*****

Konečně jsme dospěli na konec dne. Veškeré zdvořilostní formality byly vyřešeny a po jídle jsme se vrátili do domu tety Eleanor. Pan Alistair byl momentálně s námi a byl připraven si mě odvézt. K sobě domů.

Tohle byla vždycky ta dohoda, kterou s mým zesnulým otcem uzavřel – že si mě vezme do péče. Také jsem se na to v některých momentech svého života těšila. Ale právě teď to nebylo o tom. Bylo to božské, to ano, ale cítila jsem to jako božské jenom proto, že mé tělo vědělo, že možná už brzy dostanu hlubokou ochutnávku jeho tvrdého ptáka. A přesto na celé téhle situaci bylo něco zvláštně nezdravého.

Teta mi opravdu bude chybět. Strávila všechny tyhle roky snahou ze mě udělat lepšího člověka. Vychovala mě v podstatě úplně sama a ani na vteřinu mi nedala pocítit, že jsem jí na obtíž nebo že ji zatěžuji. Moje zavazadla už byla zabalená a snesená dolů.

"Jsi připravená?" zeptal se pan Alistair vlhkým, chraplavým hlasem. Nohy se mi vlastně zachvěly, třásly se mi pod šaty, zatímco si má mysl násilně vybavila ten upocený, dechberoucí okamžik na toaletách.

"Dejte mi chvilku," zamumlala jsem chabě a udělala krok blíž k tetě Eleanor.

"Opravdu s ním musím jít?" zašeptala jsem.

"Ano, Sero. Musíš," odpověděla měkce, chytla mě za tvář a hladila mě. Viděla jsem, jak těžce bojuje s emocemi. "Tvůj otec tě vždycky chtěl tam u něj, s ním. Převezme nad tebou opatrovnictví a bude tvým otcem."

"Budeš mi chybět," zaplakala jsem tiše a padla jí do náruče.

Pevně mě objala, chvíli mě jemně poplácávala po zádech, než mě ze svého objetí vymanila a popotahovala u toho slzy, které ji prudce pálily vzadu v očích.

"Taky mi budeš chybět, Sero. Ale vždycky jsem tu pro tebe, ano? Vždycky tě přijedu navštívit, a ty můžeš přijet, kdykoli budeš chtít, Sero."

Tiše jsem kývla hlavou. Pustila mi ruku, a já se mírně otočila, abych se podívala na strýce Arthura, ale ten se na mě jako obvykle ani nepodíval.

"Můžu s tebou mluvit?" pokynula mi z rohu Genevieve.

Zalilo mě pobavení. Konečně mě měla ráda? Nikdy mě nepoctila ničím jiným než znechuceným pohledem. Pošetile jsem si myslela, že si uvědomuje, jak moc jsem pro ni důležitá teď, když už u ní nebudu bydlet.

Přišla jsem blíž k ní a ona se natáhla a vtáhla mě do objetí.

"Díky, že sis sbalila kufry a vypadla z mýho života, Sero," zašeptala mi zlomyslně potichu do ucha a hlas z ní odkapával jedem. "Nikdy mi nebudeš chybět. Aspoň teď můžu mít mateřskou lásku bez strachu, že ji s někým budu sdílet. Tak vypadni a ať tě ani nenapadne se vracet."

Spolkla jsem naprázdno, odtáhla se z jejího toxického objetí se smutným, litujícím výrazem. Nepotřebovala jsem ani plně zahlédnout její zkřivenou tvář, abych předvídala, jak děsivě hrůzně vypadala, když tohle všechno říkala.

Věnovala jsem jí jeden slizce sladký úsměv a vrátila se na místo přímo po boku pana Alistaira.

"Půjdeme?" zeptal se měkce a já přikývla.

"Ano, prosím."

Vyšli jsme z domu ven do dvora. Zastavila jsem se na místě. Tam, dokonale připravených na příjezdové cestě, čekalo venku sedm masivních luxusních aut.

Zírala jsem na ně a zpochybňovala vlastní zrak. Moje tašky se stěží vešly do tří malých kufrů. Kdo sakra bude sedět ve zbývajících šesti vozidlech? Byl opravdu tak absurdně bohatý?

Na krátký okamžik jsem přestala jít a dlouze jsem zírala na ten malý dům. Byla to moje čtvrť. Místo, kde jsem strávila všechny své vzpomínky na dětství. Všechno to jsem nechávala za sebou pro úplně jiný svět. Místo, které jsem ještě ani neviděla, ale mé tělo už teď vědělo, jak divoce domácky ve mně mohl ten muž vedle mě ve tmě vyvolat pocit.

"Slečno Rossi." Mohutně svalnatý řidič otevřel zadní dveře toho nejelegantnějšího auta a zdvořile ke mně natahoval ruku, abych mohla vejít.

Věnovala jsem tetě jeden poslední strašlivě provinilý pohled a vykročila ke koženým sedadlům, zatímco jsem potichu přijímala vzdušné polibky, které mi horečně posílala. Zcela nový život. Už jdu.

Plyšová kůže na zadním sedadle byla jemná na mých odhalených stehnech, mrazivá klimatizace vůbec nepomáhala zchladit ten žár pod mou kůží. Pan Alistair vklouzl na sedadlo hned vedle mě a těžké dveře se zabouchly s drahým zaduněním, které nás úplně odřízlo od vnějšího světa.

Když motor zabručel k životu, můj dech se zrychlil. Byl tak blízko. Uzavřený prostor naplnila bohatá vůně jeho kolínské. Pevně jsem k sobě stiskla kolena a zoufale se snažila ignorovat to neustálé pulzování mé zduřelé kundy. Silně jsem zavřela oči, moje mysl mi zlomyslně přehrávala úplně stejný pocit z jeho tlustého, tvrdého ptáka klouzajícího mi přes rty.

Odvážila jsem se na něj nenápadně pohlédnout. Pan Alistair seděl dokonale v klidu, široká ramena rovnoběžně usazená, zrak upřený přímo před sebe na tmavou silnici. Čelisti měl stále pevně zaťaté. Nedíval se na mě. Udržoval rigidní, až děsivý fyzický odstup.

Nešikovně jsem se pohnula na sedadle, odtáhla kolena od jeho směru a pevně si zkřížila paže na hrudi. Teď bylo všechno jinak. Všechno bylo poskvrněné. Dychtivě jsem vzala ptáka svého poručníka do úst, a nebylo cesty zpět. Nyní jsem mu byla zcela vydána na milost.